Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Falešná romance (Glosa), 17. 1.

V neděli večer jsem se spíše náhodou díval na úsměvný odpočinkový snímek Nothin Hill. Až na podruhé mi došlo, jak je v pointě falešný. Rekapitulace pro nezasvěcené. Ona, slavná herečka z USA, dvakrát jeho, obyčejného knihkupce z VB, zapře, protože se bojí bulváru, který by to rozmázl. On jí to připomene, a odmítne proto její návrh, že by ho občas navštívila. Načež ona praví něco v tom duchu, že přes všechnu slávu je obyčejná holka, která ho prosí, aby ji miloval.
    Tady jsem se zarazil. Jestli to nebyla chyba překladu, je to citové vydírání a nereálná prosba. V té situaci je to přímo neomalenost, protože k onomu zapírání, které do této chvíle ona považovala za něco naprosto přirozeného, přibylo předtím prozrazení její filmové minulosti, kdy točila porno.
    Takže po něm se chce, aby překousl jak porno (snímky kolují po webu a bulváru), tak její očividné egoistické soustředění na mediální problémy pouze jí se týkající (mu to zřejmě jako nicce má být automaticky jedno), a proti tomu stojí její stylizace obyčejné holky. Ani slovem nenaznačila, že by uznávala svou sebestřednost a litovala, že ho předtím tak lehce odstavila.
    Následuje finále, kde on veřejně, na tiskovce, položí coby falešný novinář dotaz, jestli kdyby někdo, kdo odmítl nabídku dámy ji milovat, by měl šanci, kdyby poklekl a omluvil se. To už je neomluvitelné scénáristické selhání, které jistý typ žen jen utvrdí v tom, že gender-negender, ženské starosti a pocity jsou vždy výrazně nad 50:50.
Zbytečná snaha (Komentář), 17. 1.

Veškerá snaha po transparentnosti výběrových a jiných řízení, tak, jak dnes vypadá, mi přijde jako naprosto nesmyslná a zbytečná. Když si občan hledá někoho na vymalování bytu, projde internet, poptá se známých, ujasní si, co vlastně všechno chce, a pak si vybere. Zpravidla nejde po nejnižší ceně.
    Po ní naopak jdou zmíněné snahy vyhnout se zbytečně drahým investicím v případě státních či obecních zakázek. Všechno se redukuje na cenu, jak zakázky, tak limitu, kdy se musí výběrové řízení vyhlásit. Hlavním cílem přece není ušetřit, ale získat nejlepší řešení.
    A tam cena je pouze jedním z parametrů. Místo poctivého subjektivního výběru se znalostí dodavatelů a jejich možností je vypisovatel řízení nucený vzít jakékoli jelito, které nabídne nejnižší částku. Samozřejmě, že kdyby dal zakázku Frantovi, Tondovi a Karlovi, omezil by možnost jiných uchazečů. Jenže ti zase získají na podobném principu kšeft jinde.
    Zvláště markantní je to tehdy, když zadavatel má jasno o řešení svého projektu. Ví, že firma X dodává přesně to, co by chtěl, protože má ověřeno z referencí, že to funguje. Nedej Bůh, aby na trhu existovala jen jediná firma s požadovaným řešením, pak je to v háji.
    A tak jsme svědky rigidních výběrových postupů, kde se specifikují nesmysly, jen aby vítězem mohl být ten, koho zadavatel chce. Dohled nad výběrem by se měl přesunout jinam: do prověření projektu, skutečných nákladů, kvality a termínu dodání. Tam napřít úsilí o "transparentnost".
    Ve smlouvách, počínaje experty posudků a konče dodavateli by měla být doložka odpovědnosti. Podle posudku je projekt a jeho možná realizace v pořádku? Zvolené technologie, materiály atd. zajistí, že výsledek bude takový, jak slibuje projekt? OK, nebude-li, zaplatíte – pokutou, stíháním.
    Pak si statik Franta rozmyslí, jestli Jardovi odsouhlasí projekt sanatoria, stavební firma si ohlídá, aby dodaný materiál odpovídal normě atd. K tomu databáze referencí, ale doplněných o hodnocení, u firem jejich historie, aby se přejmenováním nemohly maskovat.
Před 11 lety (Deníček), 17. 1.

Texty z knižně vydaného deníčku Gentleman miluje mlčky z doby před 11 lety. Někdy jsou zajímavě aktuální.
Z kopírování se musí platit autorské poplatky, ať kopírujete cokoli, a peníze jsou "spravedlivě" přerozděleny – mezi umělce zastupované příslušnými agenturami. Hodně půjčovaný autor dostane víc, protože se určitě víc kopíruje. (–) Noční směny u žen zvyšují podle dánských vědců riziko rakoviny prsu už po šesti měsících: podle všeho je na vině absence světla, což brání vzniku jistého protirakovinného hormonu. To by ovšem muselo platit i na ženy žijící intenzivním nočním společenským životem, nemluvě o hodně severních zemích. Leč o tom se nic nepraví. (–) Jiří Ruml, otec senátora Rumla, v LN napsal o "zimním řediteli" ČT Hodačovi tyto řádky: "Potom v roce 1980 emigroval. Nevím proč, ani jak se mu to povedlo. Mnohých emigrantů si patřičně vážím, neboť vím, co všechno riskovali. Zajímá mě proto, kudy se dotyčný redaktor dostal ven. Zda se prostříhal elektrickými dráty, přeplaval Dunaj či použil vznášedla. K nijakým pochybnostem nemám zatím důvod, jenom se ptám." Pamětníci si možná vzpomenou na Rumlovy reportáže z procesu se Slánským. A tak se ptám...
Čarodějky se nevdávají (Čarodějka), 17. 1.

Čarodějka, čarodějnice, striga, nebo prostě mágyně. Provdána na sever, žije ve Švédsku, pracuje v Dánsku. I nadále představuje vzpouru vůči každému systému.
Tedy ne z vlastní vůle. Přijde nám to zbytečně a tak trochu exhibicionistické, je to přece jen formální oznámení státu či církvi, kdo je momentálně většinou naším milencem. No uznejte, že do toho nikomu, a už vůbec ne státu či církvi, nic není. Já se, nicméně, vdala.
    Jeden urostlý, zarostlý Skandinávec mne s tím tak dlouho a tak paličatě otravoval, až jsem mu na to tedy kývla, abych měla pokoj. A můžu říct, že sňatkem se vůbec nic nemění. Je to úplně stejně, jako předtím: pořád je většinou mým milencem a nadále spolu bydlíme.
    Nicméně se mi tím na papíře rozšířil rod o několik národnosti a pár exotických postaviček.
    Dvě z nich, moje tchyně a moje švagrová, bydlí celkem výhodně spolu. Výhodné pro švagrovou, která už by se s blížící čtyřicítkou možná měla postavit na vlastní nohy, ale pak by si asi nemohla dovolit bydlení v nádherné, prostorné roubence v lese u jezera na severu Švédska, kde je v létě i v zimě jako v pohádce.
    Protože byla vychovaná švédským systémem výchovy, který nejenže zakazuje dítěti jednu vlepit, ale dokonce ho i jakkoli omezit nebo mu snad způsobit pocit viny, když se dopustí něčeho otřesného, dělá jen přesně to, co chce.
    A chce se jí místo jídla cpát se bonbony a brambůrky, takže má slušně nakročeno na půldruhého metráku, chce se jí koukat na televizi, stahovat filmy z internetu a číst laciné romány, takže jakživo nepomůže s práci kolem domu, chce se jí objednávat luxusní zboží z katalogu, takže má takové dluhy, že se její vynervovaná maminka bojí, že jim seberou dům.
    A nechce se ji jíst opravdové jídlo a nechce se ji nic dělat a nechce se ji platit dluhy. A celý svět může za to, že je tlustá, zadlužená a má všude kolem sebe neuvěřitelný bordel, ba co dím, přímo mrdník.
    Tchyně na poslušně švédskou výchovu své dcery doplácí tím, že je peskovaná. Bere už, chuděra důchodkyně, prášky na nervy, kdykoli se švagrové zase blíží zkouškové (ano, ještě pořád dodělává VŠ), nebo když ji přijde dopis od exekutora. Její dcera ji psychicky týrá a vydírá takovým způsobem, že se už ani neodváží zeptat, jak na tom je s diplomkou. Místo toho volá tisíc kilometrů vzdálenému synovi, aby zavolal svojí sestře a zeptal se jí.
    A do této rodinné idylky pravidelně dojíždíme na různé ty svátky a prázdniny. Nááádherný les, překrásné jezero, v zimě je tam jak v Mrazíkovi, v létě se můžeme válet na pláži u jezera ve slušných 25-30 stupních, rostou tam obrovské spousty velikánských jedlých hub, které nikdo nesbírá, borůvky a klikve a lesní jahody má člověk přímo u nosu, jelínci a losi se courají přes zahradu, občas člověk na procházce najde i vlci či medvědí stopy.
    A pak tam jsou ty dvě, utrapená panímáma a její příšerná dračí dcera, zavřené v tom nádherném dřevěném domečku, sedí a hrají spolu karban. Tchyně schválně nehraje dobře, aby na ni švagrová nekřičela, za což se jí švagrová posmívá, kdykoli zase vyhraje. Kdyby celá ta nádhera venku byla jen obrázek, který by jim někdo zvenčí přilepil na okno, nejspíš by na to přišly jen jejich kočky.
    Člověk se ani nediví, že v takovém ovzduší tráví běžná Čarodějka co nejvíce času hraním si venku. Já chodím převážně běhat nebo se jen tak procházím borůvčím, případně stopuji jelínky nebo zkouším, kam až se dá dojít, když půjdu paličatě pořád stejným směrem (v zimě není ani jezero na obtíž, neb se přes něj dá dojít do protější vší, která je jinak po silnici až nečekaně daleko).
    Nojo, ale hraj si venku, když tam je -31 stupňů Celsia! Šla jsem, neměla jsem nervy zůstat v těch +25 (tchyně trpí vedrem, ale nepohybující se švagrové je zima) a koukat se na to domácí neštěstí.
    Vyběhla jsem z domů, popadla dech (přeci jen pětapadesát stupňů rozdíl je na plíce trochu záběr) a rozhodla se proběhnout. Běžela jsem nazdařbůh, až jsem našla místo, kde tekla úplně nezamrzlá řeka (to mne při té teplotě dost šokovalo, částečně i proto, že jsem po ní předtím docela dlouho běžela), tam to otočila a běžela zpátky.
    Bylo to sakumprásk něco málo přes 10 kilometrů, ale kvůli hlubokému sněhu jsem to běžela hodinu dvacet. Manžel si mne po doběhu šel bůhvíproč před barák vyfotit.
Čarodějka, huculinka@gmail.com
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání