Na co myslíte při sexu?
(Glosa),
3. 9.
Podle amerického průzkumu lidé myslí při sexu na někoho jiného než
na partnera. Bylo více možností odpovědí, takže procenta nesouhlasí, ale
stejně:
-
38 % myslí na blízkého kamaráda/ku,
-
35 % myslí na známého/ou,
-
34 % myslí na bývalého partnera/ou ku,
-
32 % myslí na známou osobnost,
-
19 % myslí na kolegu/yni z práce.
Z vyváženosti myšlení na jiného/ou plyne, že asi třetina
lidí myslí při sexu na někoho, s kým právě sex neprovozuje. K zamyšlení
ovšem je, proč by měl člověk při sexu vůbec myslet…
Otázka byla zjevně ke všemu špatně položená: měla
znít "na KOHO nebo na CO při sexu myslíte?". Asi by se ukázalo, že zbylé
dvě třetiny patří našemu nejbližšímu jen zčásti, a to té menší.
Myslet lze na fotbal, praní, auto, praní, karty,
úklid, hospodu, nesplacenou půjčku, pavučiny pod stropem, novou půjčku,
kde je sakra neplnoletá dcera tak pozdě večer, kdy už bude konec, zapomněla
jsem zavřít okno, jen aby se nepřišlo na milenku, určitě myslí na tu brécu
odvedle, určitě si myslí, že myslím na tu fajn ženskou odvedle…
Proč vlastně klást takovou otázku?
Spor
(Glosa),
3. 9.
V ČT24 jsem opět spatřil ukázku bulvárnosti tohoto pyšného a nekritického
média (26. 8. 2010). Moderátor se ptal ministra Kalouska na spory mezi
ním a Nečasem ohledně povodňové daně. Tu Nečas před pár dny zpochybnil.
Kalousek mu vysvětlil, že žádný spor neexistuje:
měl za úkol do určitého data předložit materiál o úsporách, aby se stihl
projednat a schválit v potřebném termínu. Nečasův návrh přišel pozdě, zapracovat
ho nelze, takže se při jednání buď ona daň prosadí a ušetří se 5 miliard,
nebo se koalice neshodne, daň nebude a schodek bude vyšší o 5 miliard.
To jsem pochopil i já. Ne tak moderátor, který se
na to neustále opakovaně ptal s významným poddotazem, jestli je Kalousek
ochoten v případě tohoto sporu zůstat nadále ve vládě. A kolovrátek se
roztočil. Kalousek řekl, že spor to není, jen změna postoje, která se ukáže
až při hlasování a podle toho, jak dopadne... Jde o klasickou proceduru
projednávání zákonů a rozpočtu, dodal, a neví, proč by v tom případě měla
být řeč o rezignaci.
Kdo uhodne, na co se moderátor zeptal ještě asi
3x? Správně: jak budou řešit spor a jestli zůstane ve vládě. K posrání
je naše veřejnoprávní televize, která svoje poslání naplňuje asi jako stará
kurva panenskou čistotu.
Abych byl objektivnější: kde se vůbec bere v médiích
ta zapšklost za každou cenu otravovat lidi poplašnými zprávami? Kolik lidí
se s někým každodenně dohaduje o zásadních věcech i pitomostech? Proč v
momentálním nesouladu hledat spory? Nic než další devalvace dalšího slova
znásilňovaného jazyka. A ke všemu politici jako jelimanové na to skočí
a místo aby nonšalantně a velkoryse poslali redaktory doprdele, ještě si
kálejí sami na hlavu.
Jinak?
(Téma),
2. 9.
K bratislavskému masakru: média pilně hlásala, že vznikají otázky,
jestli nemohla policie postupovat jinak. Jenže ty otázky generují právě
ona a policie samozřejmě postupovat jinak mohla. Mediálně by to ovšem dopadlo
stejně: nemohla policie postupovat jinak?
Tričko s Guevarou
(Poznámka),
2. 9.
Šéf Občanského institutu Roman Joch má být poradcem premiéra Nečase
pro zahraniční politiku a lidská práva. To druhé přimělo několik desítek
demonstrantů k protestům. Jejich mluvčí jsem sledoval v ČT24 a byla poněkud
zmatená. Blábolila cosi o tričku s Che Guevarou, kterého by nosila, ale
Pinocheta by si nevzala. Právě toho měl Joch obhajovat.
Osočení Jocha z xenofobie, homofobie a dalších je
zřejmě chybné, i když některé jeho výroky jsou na hraně, ale řekl bych,
že je to dané jeho malým vyjadřovacím taktem. Možná i dokonce je na vině
jeho hloupost – viz jeho komentář na adresu demonstrantů: "Kdyby tolik
energie věnovali svému vzdělání, jako věnují demonstrování, tak by nyní
měli stejné názory jako já."
To je čistá a nabubřelá hloupost.
Pokud jde o mezi mladými oblíbená trička s Che Guevarou,
jde zase o hloupost jejich. Je sice opravdu věc každého, jestli tam má
Marxe, Maa, Guevaru, Lenina či Stalina, nicméně je zřejmé, že tím dává
najevo svou esenciální pitomost nebo neznalost, v každém případě hloupost.
Asi jako když si kozaté děvče vezme triko s nápisem
"Tak si sáhni" a pak ječí, že to přece nemyslela vážně.
Právo na tanec
(Poznámka),
2. 9.
Dovolil bych si trochu do mlýnice osvětinského tanečku
Kdo už jiný má práva tančit na místě svého utrpení?
Kdo si osobuje právo toto kádrovat? Pokud se bude sbírat po troníčku na
celoživotní Herzovo vysněné dílo, totiž komedii z koncentráku, přispěju
rád.
Věc jde dál: mají lidé právo reflektovat svůj život?
Mají? I pokud se připletou k velké věci? Věci "větší", než jsou sami? Co
by pak dělali profesionální tvůrci hry? Komu by vysvětlovali co?
Podle mě je onen omílaný tanec velkým, opravdu velkým
obrazem a gestem. Gestem lidství, vůle k přežití.
Ta povaha lidská – 2
(Komentář),
2. 9.
Pražák, bydlící již více než půl života v malém pohraničním městečku,
podlehl touze podělit se o své myšlenky. Jsou mnohdy kontroverzní a rád
se pustí do debaty s případnými oponenty.
Proč dvojka na názvem článečku? Inu proto, že jak se koukám do svého
archivu, už jednou jsem příspěvek do GD s tímto názvem napsal.
Tentokrát mě k zamyšlení přivedla zpráva z posledních
dnů. Předesílám, že mé názory nejsou podloženy žádnými sociologickými výzkumy,
vyplývají jen z mé zkušenosti běžného občana, žijícího v mládí v Praze,
posléze v městečku v pohraničí. Proto se mohou lišit i od zkušeností ostatních
čtenářů.
Pod názvem „Češi chtějí pružnější práci“ reagují
LN ze 13. 8. na poptávku po flexibilních formách zaměstnání. Nejčastěji
se jedná o zkrácené pracovní úvazky, práci z domova nebo pružnou pracovní
dobu. Ale i kdyby firmy poptávce vyšly maximálně vstříc, jsem toho názoru,
že tuto možnost může využít poměrně malé procento zaměstnanců.
Pomineme-li zkrácené pracovní úvazky (pozor – s
nimi i úměrně zkrácenou výplatu, tedy nic pro živitele rodin), tak především
tyto formy zaměstnání nemohou využít prakticky žádní pracovníci dělnických
profesí. Úsměvná je představa, že na pás ve Škodovce se trousí montážní
dělníci s pružnou pracovní dobou. Také zaměstnanci obchodů a úřadů s pevnými
otevíracími a úředními hodinami jsou z této možnosti alespoň částečně vyloučeni.
A jak mám zkušenost ze své minulé práce, i referenti zvláště malých fabrik
(nemající ve stejné funkci vice referentů), jednající s dodavateli, odběrateli
a dalšími subjekty mimo vlastní závod, mají mnohdy s pružnou pracovní dobou
problémy.
Takže zůstávají pracovníci různých ústavů, badatelé,
obchodní cestující a pracovníci, zabývající se úkolem, jehož vypracování
trvá delší dobu, po kterou nemusí být v konkrétních hodinách na konkrétním
místě. Jistě takoví jsou, ale kolik jich je?
A je tu ještě jeden aspekt, kvůli kterému píšu toto
zamyšlení pod právě tímto názvem. A to je závist. Řadu let jsem pracoval
jako dělník v úkole, později jako mistr a technolog jsem byl také více
v dílně než v kanceláři. Znám proto mentalitu dělníků poměrně dobře, řada
z nich jsou moji kamarádi. Stále je to „my a oni“. Už za komunistů, když
dělníci byly vládnoucí třídou a mnohdy to bylo vidět i výrazně na platu,
nadávali na „ouřady“, což byl každý, kdo nedělal v montérkách rukama, že
„hovno dělaj, jen pijou kafe“.
Dnes, kdy se z ouřadů stali manažeři různých stupňů,
zhusta s větším platem než dělníci, mají dělníci na úředníky podobný, ne-li
horší názor než za totáče. Jsou přesvědčeni, že na „pány nahoře“, tj. nejen
majitele továrny, ale všechny pracovníky nedělnických profesí dělají, a
kdyby některý z nich byl nucen jít dělat ke stroji, nevydržel by pracovní
tempo ani půl šichty. A přidat peníze nechtějí, prý je krize. Ti dělníci
samozřejmě nic nevědí o rozsahu práce a zodpovědnosti „těch pánů nahoře“,
o nutnosti znát cizí řeči apod. Ale animozita (a závist) zůstává.
A teď si představte, že dělník se večer vožere a
přijde ráno do práce o tři hodiny později. Tak má hned zatracený problém,
zvlášť, když se to opakuje. A vidí, že ouřada, který ve stejné hospodě
pil také a také přišel pozdě do práce, je v pohodě, neboť využil „pružné
pracovní doby“. A závist mezi „my a oni“ dostala další mocný impuls.
Ryba smrdí od hlavy
(Téma),
1. 9.
Ministr školství hodlá zvýšit kvalitu základního školství. Včera tento
plán představil na tiskovce. Podle mého přesvědčení není ministr funkce
politická, ale pouze odborná. Co si tedy mám myslet o člověku, který vede
ministerstvo školství a dokáže v jedné větě několikrát zopakovat "abysme"?
Tipické Lidovky
(Glosa),
1. 9.
Lidovky si v poslední době oblíbily sloveso typovat ve významu předběžně
vybrat, uhodnout, tedy tipovat. Tento patvar se jim podaří narvat do vydání
několikrát a ani korektorská četa s tím nic nesvede. Doufám, že nejde o
nějaký progresivní tvar. Marně jsem se snažil kontatovat s korektorem Tučkem,
který každé pondělí rozumuje nad češtinou.
Mladá fronta zase razí krátké věty, které ovšem
redaktor či korektor vyrábí tupě mechanicky dělením souvětí. Postihuje
to zejména slovo "sice", které zůstane osamoceno a působí divně: "Američané
se sice o vydání Koženého snaží ze všech sil. Viní ho z toho, že připravil
investory o peníze. Jemu se však daří žádosti o vydání odvracet." Náprava
při zachování "sice" je pracnější: "Američané viní Koženého z toho, že
připravil investory o peníze. Snaží se sice o jeho vydání ze všech sil,
jemu se však daří žádosti o vydání odvracet."
Další příklad nevhodného členění vět. "Vidím šachovnice
domečků s plochými a sedlovými střechami, jejíž struktura vyniká právě
teď. V zimě, kdy nevnímáme jindy bujnou vegetaci." Zřejmě šlo původně o
jednou souvětí, ovšem řez je necitlivý a násilný. Přitom by stačilo málo:
"Vidím šachovnice domečků s plochými a sedlovými střechami. Její struktura
vyniká právě teď v zimě, kdy nevnímáme jindy bujnou vegetaci. "
Ukázka z Lidovek: "Toyota naopak řešila problém
s brzdami. I když za něco mohli i řidiči." Původní text patrně zněl "Toyota
naopak řešila problém s brzdami, i když za něco mohli také řidiči." (Druhé
"i", další nešvar, je lépe nahradit "také".)
Po dálnici v protisměru
(Ze života),
1. 9.
Plán se jevil vychytralý. Půl dne v práci, pak autobusem do Brna s
obědem a dokoupením drobností a spánek v autobuse směřujícím do Benátek
s procitnutím v Prátru. Půlhodiny před koncem pracovní doby se však nečekaně
objevily tři materiály pro rychlou diagnózu.
Uf, zvládnuto, s úlevou jsem dosedla do autobusu
a začala dřímat, probouzela se pouze, abych zjistila, že díky různým objížďkám
jedeme po úzkých cyklostezkách. Na dálnici za Vyškovem mne definitivně
probral páchnoucí kouř, hasičské sirény a poznámka řidiče, že nejdéle stál
v koloně na dálnici 11 hodin. Pak si rozbalil svačinu a v autobuse zavládlo
napjaté ticho.
"Tak aspoň někdo pusťte televizi nebo zahrajte divadlo,"
ozvala se dvojice mladých fotbalistů. "To je už počtvrté," zaúpěl jiný
muž, a jal se vysvětlovat, že se mu totéž stalo, když odlétal do Mexika,
pak se zase nemohl vrátit, když bouchla sopka, a teď za 40 min odjíždí
do Hrvatska. Další paní zvesela oznámila, že odlétá do Londýna, ale nechť,
že je to určitě osud a letadlo spadne.
Student přede mnou neustále telefonoval Tongovi,
že má na něj v Brně počkat, pak že spolu pojedou do Vsetína, protože mu
jede naproti a nevzal si dost peněz, potřebuje založit, jinak zůstane navždy
v Brně. Dle odpovědí, zřejmě Tongo smlouval, že na něj čekat nebude, že
si nevzal občanku a nikde mu ani nenalejí.
Hukot policejních vozů, sanitek a vrtulníku byl
neuvěřitelně koordinovaný a nevěstil nic dobrého. Jen zvědavci, kteří si
pořizovali autentické mobilní fotky autonehody, postávajících na svodidlech
a přepadávajících do protisměru, zbytečně překáželi.
"Nemáte někdo bagetu," vyzval nečekaně fotbalista
cestující. Paní za mnou začala nabízet žvýkačky a paralen. Čas se vlekl.
Fotbalista volal bratrovi, kdy vyjede s jeřábem. Pak oznámil, že bratr
je hasič, ale že ještě nejedou. Auta v protisměru se pomalu rozjela alespoň
v jednom pruhu. Náš směr byl zcela zablokovaný. Starší pán zvažoval možnost
jít pěšky. Nakonec si stopl auto, které se snažilo otočit a jet do Brna
po staré. Tongo měl výdrž, neboť po telefonické manipulaci jej kamarád
přesvědčil k nákupu alkoholu, skončil u vodky, což všichni posluchači zvesela
přijali.
Po hodině a telefonování fotbalisty s bratrem jsme
věděli, že jeřáb nejede. Osobní auta už byla v nenávratnu i se dvěma pasažéry
spěchajícími na dovolenou. Jízda v protisměru k prvnímu sjezdu se řidiči
autobusu i nám jevila poměrně riskantní, vzhledem k neustále přijíždějícím
sanitkám a policejním vozům.
Pomalu jsem se loučila s Prátrem i Veneziou.
Nakonec však policejní auto nasměrovalo do protisměru
i náš autobus a po popojíždění přes Rousínov jsme vyjeli zase na tentokrát
zcela prázdnou dálnici, neboť všechna auta jela slepě po staré. Dozvěděli
jsme se, že kvůli nehodě v protisměru a požáru se řidiči dodávek nevěnovali
řízení (civěli na požár v protisměru) a odklízení zbytků tří dodávek trvalo
do večera.
Benátky jsem stihla, Tonga se dočkal, fotbalisté
nešli na trénink a slečna vzadu předčasně neporodila. Poučení? Žádná časová
rezerva není dost dlouhá.
DD
Pech
(Téma),
31. 8.
Dnes je nepodařený den, počasím počínaje a GD konče. Napřed nešel Internet,
pak outlook odmítal velké přílohy a musel jsem jít přes Centrum, pak jsem
poslal špatnou verzi, neuvědomil jsem si, že v názvu obrázků nesmějí být mezery... Snad jsem si už smůlu vybral.
Kvalita videí
(Poznámka),
31. 8.
Už jsem si toho všiml před delší dobou. Když je v televizi záběr nějaké
pořízený náhodným svědkem, často turistou, je vždycky v bídné kvalitě.
Myslím technicky. Zrní a řádkuje až běda. Přitom kvalita kamer a foťáků
je v posledních letech až neskutečně vysoká.
Otázka, nad kterou si lámu hlavu, zní: kde je zakopaný pes? Že by všichni
ti náhodní svědci byli tak neschopní, neuměli si kameru nastavit a používali
rozlišení 320 x 240? Nebo je to jinak: aby záběr působil přiměřeně autenticky,
je ve studiu použit obrazový kurvič, který technicky dokonalému snímku
dá přiměřenou patinu autenticity.
Jistě uhodnete, která varianta u mě vítězí.
Gentleman
Italské prázdniny
(Víkend),
31. 8.
Už začátek cesty byl dramatický. U Vyškova byla nehoda a dálnice stále.
Než se po dvou hodinách bus s DD dostal do Brna, bylo to střídavě, že jedeme,
nebo že nejedeme (sám bych nejel, DD ano – inu jsme každý jiný). Nakonec
to klaplo a DD dorazila včas. Po půlhodinovém pasírování se městem jsme
přes Znojmo dojeli do Vídně. Cestou svítilo krásné západní Slunce, ale
drncání busu ani antitřas ve foťáku nezabránil, takže se povedla jen tato
žluté nálada. Ve Vídni udělal bus udělal
kolečko po Ringu (Kunstmuseum, Votivkirche,
Uranie) a odbočil k Prátru, kde jsme
měli asi 3 hodiny volna.
Nebyl jsem tam už roky, takže většina atrakcí byla
jiná nebo jinde. Jen Riesenrad stál na starém
místě, ale byl obestavěn přístavbami s turistickými cetkami. Nabízí nově
řadu služeb jako kabinu pro romantickou oslavu narozenin ve dvou či hostinu
pro přátele. Možná by se tam dala strávit i svatební noc.
Kousek odtud, u Donaukanal, je budova Raiffeisenbank,
která ve dne v noci animuje své osvětlení.
Podle všeho jsou to trubicové výbojky, ale zase že by tak rychle nabíhaly?
Kromě toho musela ta legrace, mít každou extra připojenou a ovládanou,
dost stát. Ale jako technický fórek je to pěkné.
DD spatřila shora horskou
dráhu a požádala mě, abychom si ji dali. Vybral jsem jednu menší, ale
i tak měla chudinka DD většinu času zavřené oči. Pak jsme prošli areálem,
dali si buřt a víno, prošli se po Taborstrasse, poseděli v jedné z kavárniček
a vrátili se zpět. 
Noční cesta ušla, v sedm jsme byli u moře. Bylo
pěkně, voda příjemná, zakalená, protože písek byl velejemný. Koupání jsme
prokládali popíjením vína, v poledne si dali oběd, pak klimbali a dospávali
cestu. Foto: labuť (v pozadí DD), samotné
pozadí, vždy fotogenická kombinace moře a
slunce, přátelské vlny, bezvýchodné molo.
V pět jsme odjeli busem do nedalekého přístavu a
lodí dojeli do Benátek. Moře bylo dost rozbouřené, ostatně obloha se zatáhla
a později pršelo. Z řady lodí mě zaujala jedna velká,
tahle moderní plachetnice, další velká
loď a zejména tato jachta. Podle minimálního
počtu oken soudím, že jde o loď výzkumnou, nebo o soukromou jachtu hodnou
označení luxusní, jakou bych čekal od Topolánka. Tak či tak pěkný kousek.
Kostel na protějším břehu zálivu také lákal
k vyfocení.
Protože jsme byli ve známém místě, pohrdli jsme
průvodcem a výkladem a šli sami. Chodili jsme sem a tam, míjeli kanál
za kanálem, koupili si mortadelu, v jednom baru, kde hráli vynikající
jazz, jsme popili víno, a pak začali řešit, jak se dostaneme do přístavu.
Věděli jsme pozitivně, že jsme u náměstí sv. Marka, jenže ne, kde. Času
bylo dost, a tak jsme chodili uličkami, na odbočkách šli tu tam, tu onde,
občas sledovali nějaký ukazatel, občas se zeptali. Marně. DD hodlala kvůli
tomu koupit mapičku v italštině, já jsem se 2x ptal! Nakonec DD koupila
mapičku a já se zeptal toho pravého. Byli jsme asi 50 m od náměstí.
Nepoučeni jsme podlehli klamu, že přístaviště u
Piety najdeme snadno, já jsem preventivně navrhl jeho zkusmé dohledání.
Zase jsme bloudili, tentokrát na pár metrech: jít vlevo, nebo vpravo? Zkusili
jsme obé, bylo na druhé straně.
Do odjezdu zbývala hodina, i že to zajdeme zapít.
Běžná cena je kolem 1,5 euro za deci, tady měli za tři. Zpychle jsme popošli
do vnitrozemí a sedli si k plastikovým stolkům plastikové picérie v jedné
uličce, kam kromě nás nikdo nezavítal. Rozmařile jsme si dali dvakrát.
20 euro! 4x víc než průměr! Inu, důstojný konec pobytu v Benátkách. Stejně
jsou nádherné a stojí za to tam zase zajet. Cestou jsem totiž viděl jazzový
klub, někde u náměstí sv. Marka...
Pak už rutina, cesta zpět na bus, cesta busem, drncání
10 hodin. V Brně jsme stihli vlak a v jedenáct už mrzli na gruntu. Stálo
to za to.
|
|
